Jdi na obsah Jdi na menu
 



David Finger - ukázky z tvorby


Upozornění: Text jsem vložil samozřejmě najednou a vypadá to, že mám jaksi rozhašené odstavce, přičemž mnou provedené úpravy zde na to nemají žádný vliv, tak berte podobu odstavců s rezervou, v originále je to lepší (na tomhle si obyčejně dávám sakra záležet).




Muž z obilného sila

..........

  A potom vyšel do nejhořejšího patra. Byla to nejprostornější místnost, strojů tu bylo jen pomálu a žádný z nich nepracoval. Bylo tu mírumilovné ticho, všechno pokrýval letitý prach. Místnost byla slunná, skoro všechny stěny měly veliká okna. V jednom rohu byly na hromadě naskládány papírové pytle, jinde nějaké kovové tyče, několik beden a různý nepořádek. Byl tu také jeden malý stůl s židlí. Tato místnost asi sloužila jako nějaké odkladiště a bylo vidět, že tady dlouho nikdo nebyl. Mark otevřel jedno zaprášené, holubím trusem pokryté okénko a zahleděl se dolů. Zatočila se mu hlava. Odsud dolů to mohlo být dobrých devadesát či sto metrů, a to byla nad Markem ještě střešní plošina, na kterou ovšem nehodlal lézt.

  Pak se otočil a zamířil k výhledu na druhý konec místnosti, když se náhle zarazil.

  Na zemi před ním v prachu cosi leželo. Pět holubích mrtvol, vyrovnaných v řadě, jedna vedle druhé. Pod nimi, takřka uprostřed řady, mrtvá černá kočka. Krev tam nebyla skoro žádná a Marka napadlo, že asi mají zlomený vaz. Chvíli na ten výjev zíral a přemýšlel, kdo to asi udělal a proč. Proč, proboha? Holubi byli v celém silu, viděl spoustu jejich stop a prokazatelně tam nedělali žádnou větší škodu, kromě trochy trusu – ale komu to mohlo vadit? Skoro nikdo tam nechodil a temné místnosti plné starých mašin, léta nenavštěvované, asi nebyly místem, kam by reprezentanti továrny vodili své hosty. A holubi byli i v první budově, kterou ho prováděl mistr Joe, a tam viditelně také nikomu nevadili. Tak proč? A co, proboha, chudák ta kočka, co komu udělala? Který šílenec zde, v klidu a tichu vykonal takovýto nechutný obřad? V klidu a tichu – nebo si snad u toho zpíval? Markovi to všechno připadalo jaksi zlověstné. A pak ho zamrazilo.

  Uvědomil si, že holubi vypadají čerství, a tudíž zde musel někdo být docela nedávno. No vida, tak přeci jen nebyla místnost, a potažmo celá budova tak opuštěná, jak se z počátku jevila. Nechtěl bych potkat toho člověka, který tohle udělal, pomyslel si. Místnost se už nezdála být tak klidná a přátelská a Marka napadlo, že by další čaj v kantýně hned teď nemusel být tak špatný nápad.

  V kantýně, venku, mezi lidmi. 

  Otočil se a dal se po schodech zpět dolů. Zhruba v půli schodů, ještě než došel o patro níže, zaslechl hluk. Zde nahoře bylo ticho, takže slyšel dobře. Byly to kroky a nějaké jakoby železné skřípání.

  Mark se zastavil s rukou na zábradlí a ztuhnul. Pod ním se zpoza záhybu pomalu vynořila postava. 

..........




Přes Černý les

..........

 Ten stánek byl trochu osamocen a rýsoval se proti nebi, na kterém se odehrávala krásná scenérie žlutooranžového západu slunce. Foukal trochu vítr a ten chlap tam stál a prodával. Přívěsky na krk a různé náramky, které visely vpředu po pravé straně, zlověstně a tajemně chrastily ve větru. Ten muž měl nějaký trochu cizí přízvuk, na hlavě černý klobouk se stříbrnými cvočky po obvodu a černé kníry. Prodával tam také medovinu. Svému řemeslu rozuměl velice dobře a zásadně se lišil od ostatních šalamounů. Dal nám napít toho zázračného moku. Bylo to nepopsatelně lahodné pití a mělo v sobě alkoholu asi jako silnější víno. Byla to opravdu vynikající medovina a já jsem ihned zatoužil pěstovat med a vyrábět medovinu různých druhů, tak jako on. 

  Mé smysly byly úplně na stopkách a šílely intenzívní psychedelií toho večera. Život kolem nás plynul v tichých šumících houfech. Byl jsem ohromen. Mé ještě ne zcela doléčené bolesti začaly znenadání ustupovat. Byl jsem v transu a hltal svět. Rozloučili jsme se s tím podivným patronem, s tím tajemným poutníkem z neznáma, a vydali se dál. Bylo zde hodně stánků po stranách cesty. U nich stáli obchodníci různých věků a úrovní. Někteří byli hrdí na svoji práci a vzpřímeně přijímali dary i rány od světa. Jiní byli nuzní a jejich pohledy napovídaly, že nemají moc nadějí na dobrou budoucnost, a také že tuhle práci dělali nejspíš už jejich předkové; dědové jejich dědů v dobách zašlých a dávno minulých dělali to samé někde na cestě ke hradu, na kterém sídlil jejich jediný a největší král.

  Byli zde staří a sešlí lidé, a stejně tak i mladí lidé a děti, které byly teprve zasvěcovány do tohoto světského obchodu, do řemesla. Jejich zboží bylo nejrůznějších druhů, od sladkostí a kořalky přes cizokrajné dýky s diamanty, až po výšivky a koberce. 

  Pak jsme zavítali do jedné krčmy, kde jsme za chvíli dostali džbánek zlatavého moku. S úlevou jsem si sednul a dal zas po dlouhé době odpočinout svým nohám. Hostinský vypadal celkem sympaticky, ale po trochu podrobnější studii jsem zjistil, že mu odněkud zezadu za očima vykukuje něco, čeho jsem se – trochu, ale přece – bál. Určitě na něj muselo působit něco, nějaký duch z té společnosti, která se v jeho hospodě pravidelně scházela. A společnost to byla více než podivná. Posilněni lahodnou medovinou a teď i pivem, rozhlíželi jsme se okolo, hltajíc každičký detail a záhyb. Krčma byla trochu mimo hlavní proud lidí, ale byla asi svým způsobem známa a navštěvována sortou určitých lidí.

  Lidí?

  Vypadali jako duchové. Žena tu byla jen jedna a byla to stará kurva, nehodná naší pozornosti; odpudivá troska, jejíž klienti byli z řad lůzy, pokoutných a podloudných, pochybných existencí. U stolu naproti nám seděli čtyři staří chlapi. Tomu vpravo koukala z očí čirá zoufalost, byla to troska, životní omyl a znechucení, vtělené do tohoto člověka. Vedle něj seděl opilý podivín s urousanými, mastnými a tmavými vlasy, sahajícími skoro na ramena. Byl tak opilý, že mu skoro ani nebylo rozumět. Ten nejstarší vlevo byl takříkajíc úplně mimo. Kdyby se viděl v mládí, nevěřil by, že tohle je on. Jeho kůže byla stará a svraštělá, na tváři měl černošedé strnisko a celkově vypadal odpudivě. Kouřil dýmku. Byl to hnusný dědek, svým způsobem určitě částečně šílený. Jeho mozek musel být z části užrán rakovinou alkoholu, z části různými látkami, které kouřil. Choval se podivně, jako opice, nebo jako lidský robot se selhávajícími baterkami, hnijícími někde uvnitř jeho zchátralé schránky, která si snad ani nezasloužila být nazývána lidským tělem. Přemýšlel jsem, odkud sem tenhle šílený zjev přišel a jestli má doma ženu. Jestli ano, musela být ještě šílenější než on. Čarodějnice, pravidelně navštěvující nějaký temný sabat. Vedle seděl jiný podivín. Jeho hlava byla skoro úplně holá a vypadal vesele, ale v hloubi duše byl určitě stejně zoufalý jako ten vpravo.

  Odvrátil jsem se od té sbírky duchů a zombií a rozprávěl jsem chvíli s přítelem. Byl jsem zvědav, jestli se nás šenkýř nepokusí okrást, jak už jsem to několikrát zažil. Ač mě to mrzelo, nakonec se tak stalo, ale my jsme mu nedali šanci a pak ani spropitné.

  Vyšli jsme ven do tmavnoucího soumraku a vítr si začal hrát s našimi vlasy. I přes tuto pokročilou denní dobu jsme na ulicích viděli kromě párů v kočárech i dost osamocených dam nebo skupinek žen a dívek. Otáčeli jsme se za každou druhou pěknou sukní a rozjařeni a posilněni alkoholem jsme na ně hvízdali, pokřikovali, a vůbec všelijak povykovali. Potkali jsme další dva známé, přátele, kteří na tom byli podobně jako my a také byli uneseni dnešním večerem – jeho průběhem, znameními a zajímavými úkazy, kterými se to dnes jen hemžilo. Nebo se tak dělo pořád, jen my jsme si toho předtím tolik nevšímali.

..........




ZZ 03

..........

  Když už byli tito 'lidé' skoro vyvinutí, ještě jsme je trochu upravili. Naši inženýři si totiž sestavili graf (teď už jsme i my měli značně pokročilejší technologie), a když zjistili, kam by se to vyvinulo, museli s tím něco udělat. Také už jsme se poučili z minulého fiaska, kdy se ti tvorové navzájem pobili a málem zničili celou drahocennou planetu. Udělali jsme prostě jen to, že jsme jim upravili jejich myslící orgány a zablokovali jsme dobré dvě třetiny těchto na pohled odporných orgánů, jimž jejich majitelé říkají 'mozek'. Na druhou stranu, Mobe, jsme zjistili, že tito lidé jsou oproti předchozímu druhu nabití nečekaně velikým množstvím emocí, které hodně ovlivňují jejich život, a tito lidé se jimi dost často řídí více, než oním orgánem, který jim byl na myšlení určen. Eh..."

  "No, a co dál? Zatím to zní slibně," pravil Mob, pohodlně rozvalen na verzi křesla rasy Xs. 

 "No, Mobe, vyvíjelo se to všelijak," pokračoval Zet. "Často jsme je navštěvovali a u mnohých z nich se experiment s inteligencí očividně moc nepovedl. Totiž vůbec... Budeme muset zjistit důvody. Někteří dokonce až dodnes zůstali na úrovni jen o něco málo lepší, než měla ta původní zvířata, opice. Ale jinak to bylo celkem dobré. I když ten jejich šílený specifický problém násilí jsme zatím moc nevyřešili. Mobe, oni si dokonce někdy navzájem násilím jeden druhému ukončují život!"

  "Cože? Už zas?!" Mob nevěřil vlastním sluchovým orgánům.

  "Ano, už je to tak," povzdechl si Zet. "Nicméně ti lidé získali inteligenci a začali se vyvíjet. Tu svou planetu pojmenovali 'Země' (můžeme jim tedy říkat Pozemšťané), ale nejdřív byli hrozně zabednění. Jelikož, jak jsem říkal, jsou plní emocí, jejich životy občas dostávaly podivný spád. Jejich slabost byla hlavně v tom, že se vždycky našel jedinec nebo nějaká společnost záporného smýšlení, který byl nicméně dost chytrý na to, aby si podrobil a svými teoriemi uchvátil ty ostatní – a toho pak ošklivě zneužíval a využíval ku prospěchu svému. Věřil bys třeba tomu, že si mysleli, že jejich planeta není kulatého tvaru, nýbrž že je to placka, a že je to celý svět a nic jiného neexistuje? Věřil bys takové do nebe volající drzosti a namyšlené sobeckosti? Ti lidé si, až na výjimky, mysleli, že jsou jediná planeta v tomto obrovském vesmíru, a to ani nevěděli, že jsou planeta. No není to k smíchu?" 

  "Je, opravdu," řekl smutně Mob.

  "Pozemšťané se nicméně vyvíjeli dál. Vytvořili si různé zajímavé druhy jakési duchovní víry, které říkali náboženství, ale v jeho jménu občas dělali ty nejhorší věci, jaké si můžeš představit. Věří v boha, na čemž není nic špatného, dokonce i já -- "

  "K věci, Zete", přerušil ho Mob.

  "Ano. Díky svým emocím měli spoustu problémů a probíhalo několik válek, ale spíše bychom je mohli nazývat pouhými boji, vzhledem k takřka nulovým válečným technologiím, které tenkrát měli. Nemohli tím ublížit Zemi, jen sobě. Ale už nás to nebavilo, a tak jsme vymysleli plán. Vytvořili jsme jeden vzorek takového super člověka, zčásti to byl druh té bývalé rasy, která předtím Zemi málem zničila, zčásti tam byly nějaké naše vlastní buňky, a samozřejmě jsme do něj aplikovali co největší díl pozemských, čili lidských buněk i s emocemi... jen jsme mu nezablokovali mozek, takže měl všechny ty schopnosti, které se mohou Pozemšťanům zdát zvláštní. 

  A taky zdály. Ze začátku to šlo. Když jsme ho snesli na Zemi, chodil po kraji a pomáhal lidem. Pojmenovali ho 'Ježíš' a byli z něj citově velmi rozrušeni, a to kladně.

..........




Dům na Whisper Street

..........

  Před dveřmi do sklepa stálo křeslo a o něj byly opřeny dva obrazy. Křeslo nevýslovně páchlo a potah byl špinavý a roztrhaný. Obrazy byly zašlé a byla na nich letitá vrstva prachu. Místy na nich byly stopy od Stevových prstů, které částečně prach setřely. Na jednom obraze byla jakási podivná krajina s ženou, která byla k malíři zády, a s nějakým polorozpadlým chrámem v povzdálí. Na druhém obraze byl portrét člověka, pravděpodobně nějakého barona či podobného zbohatlíka. Možná to mohl být nějaký soudce. Jeho výraz byl ale podivný a Jessice se zdál odporný a nesympatický. Bylo to něco v jeho výrazu, v jeho pohledu, něco nevýslovně zlého a záštiplného. Jessica se modlila, aby Steve nechtěl rozvěsit ty obrazy po domě. V duchu ale věděla, že přesně to Steve chce udělat. 

  A taky že ano. Začala Steva proklínat za jeho tupohlavou paličatost. Zdál se jí nějaký jiný, jakoby něčím posedlý. Skoro každý den pak přinesl Steve ze sklepa nějaké další starodávné krámy; židle, lampu, prohnilou pohovku, podivné knihy, kryt na lustr a jednou dokonce přitáhl dřevěného houpacího koně, který měl uraženou půlku přední nohy.

  Jessica Steva nechápala. Ptát se ho bylo marné. Neodpovídal, a když ano, tak nějaké nejasné, nelogické věty. Za posledních několik dní se opravdu změnil, byl divný. Jako by to nebyl její muž. Mluvil čím dál méně a do sklepa chodil čím dál více. A když už mluvil, v jeho větách se ocitaly podivné výrazy, které Jessice připomínaly knihy, jenž četla v mládí. Jednou po chvíli přemýšlení přišla na to, co jsou vlastně dohromady ty výrazy zač. Byly to archaismy, zastaralá slova. Učila se o tom kdysi ve škole.

  A pak Jessicu napadlo, jestli ta podivná změna jejího manžela nemá něco společného s pavoučím kousnutím. Ano, v pavoukovi byl nějaký zlý duch, který dům obýval a teď chytře přešel na nového majitele. Ale jdi ty, Jessico, tomu snad nebudeš věřit, ne? 

  Takovéhle myšlenky Jessicu navštěvovaly čím dál častěji. Tím častěji, čím byl Steve víc a víc podivnější. Jessica se ho začala bát a nemohla tomu uvěřit. Někdy se v noci stávaly opět ty podivné příhody se Stevovým mluvením ze sna. Jessica v té chvíli vždycky byla na pokraji zhroucení a nevěděla, co si počít. Hrůza ji obestírala.

  Steve na ni už skoro vůbec nemluvil normálně. Přestal se starat o svůj zevnějšek, měl nekolikadenní strniště, byl špinavý a i na dálku trochu páchl. Na Jessiččiny narážky odpovídal zřídka a co říkal, většinou nedávalo smysl. Hlas se mu trochu změnil, zhrubnul, a taky začal kouřit. A aby toho nebylo málo, kouřil dýmku s nějakým exotickým tabákem.

..........




Kapání

..........

  Chvíli takhle ležel, obracel se na posteli a nemohl usnout. Pak se ozval tichý zvuk. Ve dne by ho nikdy nemohl slyšet, i kdyby bylo v domě úplné ticho – okolní provoz i vzdálený hukot dopravních prostředků a pouliční život by tomu zabraňovaly. Ale teď bylo úplné ticho a bylo by slyšet i myš, kdyby běhala po koberci či parketách a svými drápky škrábala po dřevě. Leo měl už od dětství jeden takový problém – když měl spát, potřeboval pokud možno co největší tmu a také naprosté ticho. Domek v klidné části města tato kritéria beze zbytku splňoval, takže si Leo nikdy nemohl stěžovat na spánek, přerušovaný nějakými vnějšími vlivy.

  Nyní, po chvíli, se zvuk ozval znovu. Leo tomu nepřikládal pozornost, jeho mysl se už pomalu hroužila do spánku a procházela zrovna branou, za kterou už se nachází nevědomí. Ale další, stejný zvuk ho z bran spánku vytrhl zpět do malátného bdění. Ležel tiše na posteli a poslouchal. V domě se nehnulo ani smítko prachu. Leo už myslel, že to přestane, ale zvuk se ozval znovu.

  Ozýval se pravidelně.

  Bylo to jakoby jakési cvaknutí. Ano, jako kdyby někde cvakal nějaký spínač. Ale žádné přístroje, které by mohly vydávat podobný zvuk, v domě nebyly. Leo se převalil na druhý bok, teď již zcela probuzen, a poslouchal dál. Zvuk byl tichý, ale Leo ho už nemohl přeslechnout. Pak ho napadlo, že v nočním tichu se všechny náhlé zvuky zdají hlasitější, než ve skutečností jsou. A hned nato si Leo uvědomil, že to není cvakání, ale píše nějaké kapání. To bylo správné slovo, něco někde kapalo. A Leo hned začal v myšlenkách kontrolovat vodovodní kohoutek a zařízení v koupelně.

  Problém byl ovšem v tom, že jedno umývadlo měl v pokoji, a to nekapalo, tenhle zvuk byl někde mimo místnost, ve které ležel. A další dva kohoutky (umývadlo a sprcha) byly v koupelně, která ale byla opačným směrem. Kapání přicházelo odněkud zleva z chodby. Leo nevěděl o ničem, co by na chodbě mohlo vydávat takovéto zvuky.

  Jenže kapání se přesto tvrdošíjně ozývalo dál, v pravidelných, asi desetivteřinových intervalech.

..........




Dopis

..........

  O jakých prostředcích to ale mluvím, ptáte se mě možná. Inu, sedím tu ve svém pokoji, a abych to měl jisté a nestal se ze mě nějaký chovanec z ústavu, který kdysi spáchal neúspěšný pokus o sebevraždu a dnes se musí starat zřízenci o to, aby ho udržovali naživu, včetně nejintimnějších základních potřeb, a také vzhledem ke své zmíněné životní schizofrenii, připravil jsem si tu hned několik pomůcek, kterými všechnu tu bolest ukončím. Menším problémem, jenž mě teď ovšem nijak zvlášť netíží, je, že jsem se zatím nerozhodl, který z prostředků si vyberu, popřípadě jakou kombinaci použiju. 

  Krucinál, ta káva s rumem je ale síla! Jedno z mála potěšení v mém mizerném životě. Chlast mě nikdy nezklamal.

  Nejprve mě napadlo použít pistoli. Vcelku dobrá myšlenka, je to bezbolestná a rychlá metoda, má ale jeden háček: žádnou pistoli totiž nemám a nehodlám si ji teď pořizovat a procházet celým tím zdlouhavým procesem povolení a papírování. Rozjet auto na plný plyn a narazit někam do zdi mě napadlo jako druhé, ale není to moc spolehlivé, mohl bych to přežít a také bych mohl umírat pomalu, o což nestojím. Nejsem žádný zbabělec, ale život mi už tak připravil dost bolesti, tak proč bych si měl vědomě sám přidělávat nějakou další, že? Nehledě na to, že by to třeba mohl nešťastnou náhodou odnést i někdo jiný (řidiči dalších aut), což bych rozhodně nerad. Riskovat životy někoho jiného je v tomto případě mimo jiné vrchol sobeckosti, a jestli v životě nesnáším u člověka nějaké vlastnosti, tak kromě lidské blbosti je to na prvním místě sobeckost (samozřejmě, že člověk v dnešním životě musí být sobecký, jinak ho džungle ostatních sežere, nicméně je zde určitá hranice a většina lidí ji bohužel není schopna nebo ochotna rozeznat). Takže dva nápady jsou zavrženy, co dál? Přišel mi pak na mysl větší počet možností a napadlo mě, že bych mohl použít i kombinaci. Takže mám tu plyn, který si mohu pustit. Prý to není tak hrozné, žádné dávení a tak, prostě jen ležíte a usnete. Hm. Pak tu mám žiletky. To sice trochu bolí, ale v podstatě to nic není a pocitově by to mohl být obdobně pohodlný odchod z tohohle hnusného, přesněji řečeno lidmi zkaženého světa.

..........




Krátká povídka o mobilních telefonech

..........

  Bylo to s ní čím dál horší. Helen byla náruživá uživatelka mobilního telefonu, snad ještě větší než Dave se Suzie dohromady, a tak Davidovi občas chodilo i několik sms zpráv denně, vesměs negativní povahy. Někdy se neozvala třeba týden a jen bůh ví, co v tu dobu dělala, ale jindy psala denně. Helen byla mstivá a žárlivá, a ač to bylo už více než rok a půl od rozvodu, dosud nepřenesla ztrátu manžela přes srdce. Bylo to něco, co bylo proti jejímu plánu, proti zaběhnutému řádu jejích pořádků, a chtěla s tím něco udělat. Získat manžela zpět, nebo mu zničit život. Prostě praštěná děvka, jak by řekla Suzie. 

  Helen manželovi nevolala, nechtěla asi slyšet jeho hlas, ale posílala mu zprávy. Davovi občas přišla sms typu:

HELEN: Ahoj zlato, tak jak se mas? Videla jsem vas v kine, bylo to nechutne, jako dve hrdlicky. Vzpomenes si na me vůbec ještě nekdy? Ja te chci zpet, Davide. Myslim to vazne. Nikoho jineho uz nechci. Vrat se ke mne, nebo toho budes litovat.

Nebo někdy jenom:

HELEN: Cau zlato, chci te. Kdy uz prijdes k rozumu? Ja verim, ze brzy. My dva se k sobe vratime. Dej na ma slova. 

  Někdy byly zprávy celkem mírné a nevinné, ale uprostřed sdělení se najednou změnily ve výhrůžky. Helen to poslední dobou očividně neměla v hlavě moc v pořádku. Časem to došlo tak daleko, že si David koupil novou telefonní kartu s jiným číslem, ale Helen se nějakým způsobem toto číslo stejně dozvěděla, takže od této metody upustil. Možná si zašla v Davidově nepřítomnosti za jeho kolegy do banky, na jednoho z nich spustila velikou dávku svého šarmu – byla to dáma, která když něco chtěla, vždycky toho dosáhla – a číslo bylo prozrazeno. Možná ho zjistila jinde, ale na tom nezáleželo. Na policii se David obrátit nemohl, protože nechtěl žádný rozruch; kolegové se nesměli nic dozvědět, bál se posměchu, navíc za pár sms ještě nikdy nikoho neuvěznili, to mu bylo jasné.

  Jednou odpoledne ale se Suzie v posteli vymysleli plán. Plán, který by byl definitivním řešením celého problému. Jediným definitivním řešením, jak to tak vypadalo.

  Ten plán zněl: zabít ji.

..........






- Časem možná přibudou další.





 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

re..........

(D.F., 21. 7. 2009 11:59)

No teda, musím říct, že jsi mě moc potěšil a vážím si toho. Jsem rád, že někdo mou "práci" (koníček) ocení. S těma povídkama bych taky měl něco udělat, už to slibuju dlouho (viz můj poslední komentář zde :)). Ohledně Guns to dělám taky fakt rád, protože ještě pořád, i v roce 2009 je informovanost v českých médiích ohledně týhle kapely opravdu mizerná (i když ty úplně hlavní věci většinou reflektujou).
Díky za odezvu a podporu! Člověk aspoň ví, že má cenu pokračovat.

obecné poděkování

(walmdii, 20. 7. 2009 23:42)

Nevím jak to co nejlíp vyjádřit, ale tento web, všechny rubriky, ukázky no naprosto všechno co je na tomto webu je naprosto skvělé. Když jsem chvíly četl povídku Přes černý les z Palantýra tak jsem nevěřil svím očím. Jeto naprosto úžasné. No prostě nemůžu si tento web vynachválit. Je vidět, že se na tomto webu opravdu snažíš. Doufám, že v tomto psaní webu nepřestaneš ,a že snad my fanouškové tohoto webu tě dokážeme aspoň trošku povzbudit do budoucího psaní. Opravdu, když vidím všechny ty wby co mají milióntou navštěvnost a ve skutečnosti tam maj jen pěkný logo menu pozadí a nějaké provedení a tváří se kdo ví jak. Tak jsou vlastně s touto stránkou naprosto nesrovnatelní. Ano sice tato stránka nemá kdovíjak hezký design(děláš to taky na estránkách), ale koho to zajímá? Já jsem se chtěl dozvědět nějaké informace a ne se koukat na nějaký přiblblí logo jak se, každou vteřinu mění. Tímto ti sci poděkovat, že ses na nás nevykašlal a stále sem přívádíš nové informace ze světa Guns N' Roses, literatury(i svojí) a dalšího.

Ó, díky moc.

(D.F., 15. 12. 2007 14:58)

Už brzo hodím nějaké i sem!

Přečetl jsem jich pár

(jar, 14. 12. 2007 20:02)

Ahoj, tak jsem si přečetl těch pár co bylo na sfkpalantir.net, konkrétně Kapání, Dům na Whisper Street, Přes Černý les a ZZ 03. A docela dost se mi líbi Dům na Whisper Street a Přes Černý les. Sice jsi se přímo nestefil do "mého" strachu, ale tím lépe alespoň jsem to mohl dočíst.. tak jestli něco uveřejníš tak jsem na to zvědav.. :-)

sure thing

(D.F., 11. 12. 2007 17:29)

Ty povídky jsou tam celé. Nejde mi o to, že bych já porušoval copyright, jde mi právě o to, že kdybych někam dal povídky zatím bez ©, riskuju tím, že mi je někdo obšlehne a bude vydávat za své, proto jsem psal o těch zmetcích na netu...
Ale je to ok, dám sem nějaké kompletní...

ok....

(jar.w, 10. 12. 2007 23:50)

Ahoj,
jj je to v poho.. myslel jsem právě jestli nemáš náhodou na webu celou povídku.. protože v povídce je důležitý i příběh a ukázce nemůže dost dobře vyznět..
juknu na linky..
jj funguje to.. kapku chlapci (na Palantiru) nemají zvládnutý vyhledávání (možná pro registrované) a nemají jméno autora, ale jinak v pohodě nechá se to dohledat podle jména..
nechci abys porušoval jakýkoli "kopyright"
neberu věci osobně..
omlouvám se kapku za "rozhovor" ve fóru a v bodech ale snad je to pochopitelné..
do rubriky o GN'R se mi moc nechce psát protože to kapku nesouvisí.

No toto... :)

(D.F., 10. 12. 2007 22:06)

Ahoj, rozhodně dík za zájem! Komentáře v sekci D.F. jsem zprovoznil až nedávno, jinak mi lidi píšou spíš do GN'R.
Až mi jednou vyjde komplet povídek v knižní podobě, budu ten nejšťastnější člověk na téhle zpropadené planetě. Na to si ale ještě asi hodně dlouho počkám ...a možná se ani nedočkám. Ale H.P. Lovecraft taky došel slávy až po smrti...
Co se týče elektronické podoby, tak to bohužel nedělám, respektive velmi výjimečně, pokud opravdu není jiná možnost, jak to dotyčnému doručit. Leda snad když to posílám do soutěží, tam si moc vybírat nemůžu. Důvodů je hned několik, ale řekněme, že je to literární dílo, tak to má být na papíře (moje ekologické smýšlení proteď stranou). Zní to blbě, ale ty ostatní důvody zní ještě blběji. Udělejme to takto: v sekci D.F. info je link na Palantír (info viz tam), na který když najedeš, najdeš tam hned čtyři moje povídky, je to ta soutěž z roku 2005. Ostatně, všechny informace jsou tam. Zatím máš tedy tyto čtyři a o dalších se pak můžeme dohodnout.
Koneckonců, všechny povídky v soutěžích mám automaticky zaštítěné jakýmsi copyrightem, takže bych sem alespoň ty mohl vložit celé (to neber osobně, týká se to všelijakých zmetků, kroužících všude kolem na netu).

Komplet vydání

(jar.v, 9. 12. 2007 15:58)

Ahoj nechá se někde sehnat komplet tvých povídek/knižek? myšleno jako celá povídka nebo knížka..
klidně i v elektronické podobě...
dík za info... btw jsem první člověk co ti píše do komentářů?